Tavidla umožňují pájení. Po zahřátí odstraňují oxidy z povrchu spojů. Nedokáží odstranit hrubé nebo mastné nečistoty. Po zapájení se musí zbytky tavidla ze spojů odstranit. Tzv. bezoplachová tavidla nechávají pouze malé elektricky nevodivé zbytky. Spoj se opláchne buď vhodným rozpouštědlem (lihem, toluenem, trichlóretylénem).
Tavidla se podle typu základní složky rozlišují na alkoholová, polovodní a zcela vodní tavidla. Bezolovnaté pájení a nasazení polovodních (Low-VOC) a vodních (VOC-free) tavidel spolu velmi úzce souvisí, protože oba procesy vyžadují více energie. Jedinečná účinnost aktivačního systému ve vodném prostředí nabízí jeden z možných způsobů, jak se vyrovnat s horší pájitelností u bezolovnatých povrchů. Nejčastěji používaným tavidlem je kalafuna. Je to destilát z pryskyřice borovic, získávaný při výrobe buničiny. Chemicky jde o směs slabých organických kyselin. Při pokojové teplotě nerozpustný ve vodě, s vysokým izolačním odporem a netečný vůči kovům. Taje mezi 60 - 80°C, plně tekutá při 120°C. V horkém stavu reaguje jako silná kyselina. Má schopnost rozrušit tenké vrstvy oxidů při teplotách 200°C za 1 až 2sec. Reakční schopnost kalafuny neodpovídá moderním požadavkům. Proto se přidávají aktivátory a další přísady, které zvětšují čistící schopnost a zvyšují teplotní odolnost. Dnešní pryskyřicová tavidla snesou bez poškození teploty do 300°C, kdy však houstnou a hnědnou. Velmi výhodné je používání pájek s jádrem z tavidla. Při dnešních nárocích je výhodné použít pájky s více jádry, aby se omezilo kolísání obsahu tavidla v pájce. Takováto pájka se nesmí dávkovat přímo na hrot pájedla - tavidlo by na hrotu bez užitku shořelo. Postupuje se tak že se pájené místo zahřívá z jedné strany a z druhé se přidává pájka - tavidlo se může z pájky vylít a očistit pájený povrch. Moderní tavidla se vyrábějí ve formě pryskyřice, pasty, gelu, tekutiny. Některá ponechávají ve spoji pouze malý zbytek - říká se jim bezoplachová. Spoj vytvořený pomocí takového tavidla není nutné pro běžné použití dále čistit."