MLYNÁŘSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH

První vodní mlýn v Čechách uvádí Václav Hájek z Libočan, když při zmínce o založení Žatce roku 718 píše o postavení mlýna pod městem a k roku 757 dále uvádí, že na Pšovce bylo mnoho mlýnů.

Další písemná zpráva je v zakládací listině břevnovského kláštera z r. 993, kterou kníže Boleslav II. daroval klášteru dva mlýny pod Pražským hradem na řece Vltavě spolu s právem postavit mlýny další. Listina je však mladším falzem, patrně ze 13.století. Mezi nejstarší věrohodné údaje patří zmínky o mlýnech v Klášteře Hradiště nad Jizerou z roku 1100 a při sázavském klášteře z roku 1140. Od 12. do 16. století se v Čechách stavěly mlýny především při klášterech, městech, hradech a tvrzích. Panovník, šlechta a církevní instituce podporovali výstavbu mlýnů jako zdroje jistých finančních příj-mů. Pravděpodobně již ve 13.století byl zaveden mlýnský přímus, kterým si vrchnost zajistila výsadu nuceného mletí ve svých mlýnech a pravidelné platby za mletí. Od vrcholného středověku tvořily součást hospodářských předhradí hradní mlýny, které se vyznačovaly menšími rozměry a měly jen jedno složení.

Základní konstrukce středověkého i novověkého mlecího zařízení vychází z římského mlýna, kdy vodní i paleční kolo je umístěno na vodorovné hřídeli a pastorek na svislé kovové hřídeli, která prochází spodním kamenem a na vrcholu nese kámen běhoun, kterým otáčí. Mlecí kameny s násypným košem leží v úrovni mlecí podlahy položené na masivní trámové hranici. Římskému mlýnu, který měl kameny o průměru 70 - 100 cm odpovídají rozměry i u nás nalezených středověkých mlecích kamenů. Ty však byly oproti římským ploché a měly již kypřici ( vysekaný zářez pro uchycení na hřídel ) zapuštěnou a tvarovanou tak, jak ji u nás známe ze všech pozdějších přírodních mlecích kamenů - běhounů.

České mlýny byly pojmenovány podle umístění soustavy a pohonné síly. Vodní mlýny se dělily na mlýny potoční a říční.

Potoční mlýny se dělily takto:

1) KRCÁLEK, nejmenší mlýn s malou nádrží nebo i bez ní, obvykle o jednom složení. Majitel takového mlýna býval posměšně nazýván žabař a nebo krcálník.

2) DRNČÁK, mlýn na vrchní vodu, měl většinou větší nádrž a 1 - 2 složení. Poháněn byl vodou drnovou, tj.vodou z pramenů lučních nebo lesních, pod drnem vyvěrajících. Mlynáři se říkalo drncálník.

3) PODRYBNÍ , tj. mlýn pod větším rybníkem se 2 - 4 složeními. Mlynáři na těchto mlýnech bývali zváni potočníky nebo malovodskými.

Poříční mlýny byly:

1) POZEMSKÝ nebo POBŘEŽNÍ, na břehu řeky vystavěný. Mlynáři se říkalo velkovodský.

2) NA BOUDĚ, byl postaven na prodlouženém společném žlabu mlýna pozemského na kůlech. Mlynáři se říkalo bouďák.

3) ŠEJDOVNA, také na kůlech, avšak vedle mlýna pozemského nebo pobřežního, dále do řečiště sroubený. Mlynáři se říkalo šejdovník nebo šejdýř.

4) POVODNÍK, mlýn na spodní vodě, na velké řece, jehož celý stroj, vodní kolo hubenáč i se zhlavími mohl býti za malé vody snížen a naopak při velké vodě vyzdvižen, takže mohl pracovat za jakéhokoliv stavu vodní hladiny.

5) LODNÍ - ŠKRTNICE, byl postaven na dvou hlubokých prámech kdy voda přímo plynula pod kolo. Obvykle se stavěly dva takovéto mlýny na třech prámech. Mlynáři se říkalo lodičák.

Dříve se mlýnem nazývalo vše, co bylo hnáno vodou, respektive vodním kolem. Proto bylo běžné provozovny pojmenovávat jako mlýny :

• moučné
• krupní
• kašní (jahelka)
• cukerné
• pilní (pily na dřevo)
• tříselné (koželužny)
• hamerní (železárny)
• valchovní (valchy)
• rudné (drtiče nerostů)
• čerpací (vodní pumpy např. u dolů)

Dnes mlýnem nazýváme soubor strojů určených k rozmělňování materiálů. Mlýnem máme často na mysli i budovu, v níž se tyto stroje nacházejí. Mlýnů může být mnoho druhů protože mletí, jako úprava surovin se používá v mnoha oborech - od mlýnů obilních, přes solné, grafitové, mlýny na suroviny pro keramický, práškový či lakýrnický průmysl až po mlýny papírenské.

Mlynářství bylo velice náročné, vždyť mlynář musel při skládání zkoušky umět nejen mlít obilí, ale hlavně též mlýn postavit, ale i vše do něj zhotovit a mlýn vystrojit.To předpokládalo znalosti s užitím a opracováním dřeva i konečným opracováním mlýnských kamenů. Mlynář musel umět ke mlýnu přivést vodu, neobešel se tedy bez základních vědomostí o hydrologii, vodních tocích a měření. Většina poznatků však vycházela pouze z empirických zkušeností předchozích generací.

Postavení mlynářů bylo ve středověku odvislé od jejich majetkových poměrů. V té době byla většina z nich podřízena panovníkovi, církevní nebo světské vrchnosti, tedy vlastníkům mlýnů. Mezi povinnosti těchto mlynářů náleželo i mletí pro klášter nebo vrchnost. Ve vrcholném středověku se stávaly majiteli mlýnů městské obce, později, zejména po skončení husitských válek se objevují i samostatně hospodařící mlynáři.

Pokud se týká historie a vodních pohonů jako takových, jednoznačně byly nejvíce rozšířeny mlýny obilní. Proto je mlynářství velmi staré řemeslo. Bylo to způsobeno jednak všudepřítomnou zemědělskou výrobou a současně obtížnou dopravou zrna na větší vzdálenosti v dobách, kdy ještě nebyla dostatečně provázaná železniční a silniční síť. Mlýn stával snad u každé větší vsi. Pokud to hydrologické poměry dovolovaly byl vodní. Kde ne, vystavěli naši předci mlýn větrný nebo soustrojí poháněli zvířecí silou - žentourem. V chudých krajích nebylo ani to a pak musela nastoupit síla lidských svalů a prostý ruční mlýnek.

Mlýny se dělily na obchodní a námezdní.

Kapacita mlýnů byla za první republiky s ohledem na eliminaci nežádoucích konkurenčních praktik limitována kontingentací. Zajišťovala se tím rovnoměrná práce a zaměstnání ve všech mlýnech. Dne 13.7.1934 byla založena Čs. obilní společnost , která regulovala a upravovalo obchod s moukou, ostatními mlýnskými výrobky a některými krmivy. Měla akciový kapitál 50 mil. korun, které byly upsány různým zájmovám a profesním organizacím, včetně mlynářských.

Počet zaměstnanců mlýna

...se řídil jeho velikostí. Na mlýnech vyrůstali pracovníci znalí mimo mlynařiny několika dalších profesí (od dřeva přes stroje až po pekařství). Běžně pracoval pod vedením majitele mlýna - pana "otce" mlynáře tým složený ze: stárka , mládka a práška. Byly však i chudé mlýny, kde veškerou práci musel zastat mlynář sám, jen s občasnou pomocí své ženy nebo nezletilého potomka.

Mlynář

...zvaný ostatními Pan Otec byl vyučený mlynář, který byl majitelem mlýna nebo alespoň jeho nájemcem . Byl hlavní osobou, která řídila jeho provoz. Ve větších mlýnech měl na starosti zejména obchodní záležitosti, reklamu a investiční rozvoj. V menších mlýnech sám obsluhoval stroje a mlel.

Mlynáři byli velmi vzdělaní lidé , kteří mimo své řemeslo měli rozsáhlé znalosti z mechaniky, strojírenství, hydrologie, hydrodynamiky, chemie a později i elektrotechniky. Ovládali práce zednické, stolařské, tesařské, řemenářské i zámečnické. Mimo to museli být i dobrými zemědělci a prozíravými obchodníky.

Velikost mlýna i význam jeho postavení se odrážel i na pojmenování . Kolegové pak o něm hovořili jako o mlynáři:

• velkovodském,
• malovodském,
• potočníkovi,
• žabaři ( mlýn na malém potůčku ),
• žabaři na nebeském ( mlýn na strouze tekoucí jen po dešti )
• drcálníkovi ( na malém potůčku hned pod pramenem ).

Mlynáři zastávali významné místo v obci , ať již to bylo dáno moudrostí, vzděláním, majetkem či obojím. Velmi často bývali voleni jako starostové obcí, soudci z lidu a pod.

Odvrácenou stránkou řemesla byly časté úrazy prstů nebo celých končetin končících amputací nebo smrtí. Mlynáři trpěli nemocí z povolání - zaprášením plic a z pobytu v hlučné mlýnici bývali nahluchlí. Vlhko, zima i těžká práce byla příčinou revmatických potíží, poškození kloubů a páteře.

Mlynáři se združovali v cechu . Ten byl zrušen r.1859 a od r.1883 bylo mlynářství prohlášeno živností svobodnou (tu mohl provozovat každý i bez znalostí) , tím nastal úpadek mlynářství v Čechách. Až od r.1931 bylo mlynářství prohlášeno živností řemeslnou . Odborně zdatní mlynáři se sdružili do mlynářského společenstva . V pozdější době byli jako představitelé maloburžoazie často persekuováni.

Stárek

...je starší vyučený mlynář, který řídil provoz mlýna. Měl na starosti zejména obchodní záležitosti. Přijímal od mlečů obilí, domlouval s nimi - jaké druhy mouk budou požadovat a tyto jim potom vážil a vydával.

Mládek

...je mlynářský tovaryš, vyučený mlynářskému řemeslu. Mládek na malých mlýnech býval jen najímaný pracovník, který chodil od mlýna ke mlýnu. Ke střídání docházelo většinou na Štěpána ( 26.prosince ). Mládek nesměl vypovědět mlynáři službu, dokud neměli dokončené společné dílo. Než odešel, musel dát věci, které spravoval do prvotřídního stavu. Ve větších provozech byl kmenovým zaměstnancem a pracoval za stálý plat. Samostatně obsluhoval všechny mlecí stroje ve mlýně. Byl to on, na kom závisela kvalita mouky, kterou mlýn produkoval.

Mzda chasy

...orientačně v roce 1940 ve mlýně (s kontingentem do 150 vagónu semletého obilí za rok) bral stárek 5,-korun za hodinu, mládek pak 4,40. Od této částky se odečítalo nemocenské pojištění, strava a ubytování.

Mlynáři patřili k svérázné vrstvě obyvatelstva a jejich poněkud výlučné postavení v hierarchii ostatních řemesel se odráželo i v jejich společenském postavení. Mlynářství patřilo k tzv. svobodným živnostem a mlynáři mimo jiné také zajišťovali obchod na vsi, mlýny byly také centrem vzdělanosti, lidé se zde setkávali při mletí a vzájemně si vyměňovali informace.

---

S přibývajícím počtem vodních mlýnů a dalších zařízení na vodní pohon, bylo třeba upravit vztahy mezi mlynáři v oblasti vodního práva. Proto již od středověku platil soubor zásad, kterými se museli mlynáři řídit, aby užívání vody nedělalo škody druhým mlynářům a hospodářům. K tomuto účelu byl již v polovině 14.století zřízen sbor zemských přísežných mlynářů. Ti působili jako znalci v oblasti vodního práva, především vyměřování vodních toků, určování míry mlýnských jezů, posuzování technického stavu mlýnů atd. O vodní právo vznikaly mezi mlynáři spory. Nejčastějiším důvodem bylo omezování přítoku vody. Proto se osazovaly vodní cejchy, které určovaly maximální výšku zadržené vody. První dochovaná zpráva o kladení cejchu za účasti přísežných mlynářů pochází z roku 1440.

---

Konkrétní případ takového kažení vody můžete nalézt v Zemských deskách púhonných k roku 1540 :

L.1540 na zajtří sv. Jeronyma ( 10 Oct.)

408. Šebestián z Weitmile na Chomútově pohání purkmistra a radu i všecku obec města Lúna z toho, tu kdež tíž Lounští pod městem mají dva mlejny na Vohři i s jezy, horní a dolní, že při těch mlýnech na těch jezích drží vodu vejše mimo vyměření a přísežných mlynářuov cejchování, a nadto tu hradby na týchž jezích dělají a tak vodu zdejmají na velikú škodu a újmu téhož Šebestiána z Weitmile, a to městečku Kostolopert, vsi Lenešic, vsi Března, toho mimo též cejchování a vyměření na škodu dotčených gruntuov učiniti spravedlivě nemajíc.

Juxta: Vložen útok v pondělí před s.Vítem (14 Jun.)

Jan Hřebecký komorník. Stání na zajtří sv. Jeronyma.

Pozn.: Městečko Kostolopert - jsou míněny Postoloprty, ves Březno není totožná s Březnem u Chomutova, ale jedná se o vesničku na Ohři u Postoloprt, která byla v majetku Šebestiana z Weitmile do r. 1549

409. Šebestian z Weitmile pohání purkmistra a radu i všecku obec města Lúna z toho, tu kdež tíž Lounští mají dva mlýny na vodě v Ohři i s jezy při témž městě, horní a dolní, kteréžto jezy vrat žádných nemají, a tak tudy svobodná silnice po též vodě Vohři svého svobodného pruochodu nemá, což jest od starodávna bejvalo, a tak lidem a poddaným téhož Šebestiana z Weitmile z městečka Kostoloprt i z jiných vesnic téhož Šebestiana znamenitá se újma děje, právě, že oni Lounští povinni sou na týchž jezích jako na silnici královské svobodné vrata zdělati, tak aby se toho neujímalo, což jest od starodávna bejvalo.

Juxta: Vložen útok, komorník, stání ut supra.

Pozn.:

Půhon = předvolání k soudu

Juxta = dodatečný zápis vztahující se k původnímu zápisu v Zemských deskách a připsaný po straně tohoto zápisu

Ut supra = jako výše, odkaz na předchozí zápis

Na počátku 16.století stál větší mlýn 1.000 - 1.200 kop grošů míšenských.

V 16.století existovaly 4 kategorie mlynářů:

1) Mlynáři náchlební - tzn. najatí za plat

2) Mlynáři nájemci - v nájmu za předem smluvenou částku ročního příjmu

3) Mlynáři úroční - mlýn mu byl za nižší sumu prodán a on pak platil roční úrok

4) Mlynáři výsadní - mlynář byl zárověň majitelem mlýna

Vzhledem ke znění zápisu ve veitmilovském archivu, ,kde se hovoří o :

„mlýnu Körnerů v Březně“ a znění výsad březenského mlýna udělených roku 1405 řádovým komturem Albrechtem z Dubé lze důvodně předpokládati, že březenský mlýn byl mlýnem výsadním, privilegovaným a Körnerům patřil. Dalším důvodem pro toto tvrzení je skutečnost, že Jan Körner z Krbic v roce 1551, kdy mu již patřilo celé Březno mlýn bez náhrady měšťanům březenským daroval.